Psycholog

Po dvou měsících od objednání se u profesora Weisse jsem zamířila do Prahy abych jej mohla navštívit v jeho ordinaci. Do hlavního města jsem přijela vlakem. A tak po půl hodině jsem zjistila že se začínám ztrácet v ulicích.

Kolem jdoucí mne posílali pokaždé jinam. Až teprve patnáctá starší paní mne poslala na správnou cestu. Bylo to tak blízko. Zjistila jsem že jsem kolem této adresy chodila neustále dokola. Co na to říci? Ulice je celkem dlouhá a dům v němž sídlí profesor Petr Weiss vůbec nevypadá na to že by tam mohl sídlit sexuologický ústav. Staré dřevěné dveře kousek pod úrovní silnice šly otevřít celkem zlehka. Vstoupila jsem do průchodu z nějž byl vidět dvůr. Ale nakonec na pravě straně byli schody po nichž jsem se vydala nahoru. Zorientovala jsem se celkem rychle podle cedule na zdi jenž označovala kde se sexuologický ústav v 1 patře nachází. Vstupní dveře do čekárny byli zavřené a tak mi nezbylo nic jiného než je otevřít a jen vstoupit. Přede mnou se otevřela delší chodba kde na levé a na pravé straně byli lavičky a židličky.

Přihlášení se do sytému

V její půli do levé strany pokračovala další chodba s židličkami pro další čekající. Na konci této hlavní chodby čekárny jsem zahlédla dveře s okénkem. Přišla jsem k němu a viděla jak se ke mně blíží sestřička. Když se mne zeptala co potřebuji, tak jsem se jí svěřila že jsem objednaná u profesora Weisse. Chtěla po mně kartičku pojišťovny s otázkou jestli u nich mám již vedenou lékařskou kartu. Samozřejmě že nemám jsem jí odvětila. Její odpovědí bylo pouze.. sedněte si a počkejte si. Tak jsem si sedla na židličku vedle okna a hrála si s telefonem.

Ze dveří které se nacházely vedle mne náhle vyšel nějaký ošuntělý chlápek. Špinavé kalhoty, šedé neupravené vlasy. Až jsem se lekla, kde se tu vzal ten bezdomovec. Byla jsem celkem překvapená když šel za sestřičkou na něco se jí zeptal a vrátil se opět dveřmi nimiž prošel kolem mne. Netrvalo to dlouho a tento bezdomovec opět vyšel z těch samých dveří a vyslovil mé jméno. Kde se mohl bezdomovec dozvědět mé jméno jsem si pomyslila. Musela jsem se zeptat kdo je? S úsměvem pod nosem vyřkl že je Petr Weiss. Byla jsem překvapená jak někdo takový může být tak zanedbán. Schovala jsem si telefon do tašky a šla tedy za ním do ordinace.

Ordinace

Jeho prvními slovy bylo co si přeji? Nechodila jsem kolem horké kaše a rovnou jsem mu řekla co mne trápí a chci s tím něco dělat. Nijak to nekomentoval a ptal se mne jak jsem se o něm dozvěděla? Kdo je můj sexuolog? Musela jsem mu říci jak to bylo s paní Fifkovou která mi ho doporučila. Jen ho překvapilo že jsem nejdříve nebyla u sexuologa, jenž by mne sám poslal za psychologem. Jeho rychlou odpovědí bylo že se mám u sestřičky jak skončíme objednat k “ Dr. Ivo Procházka“.

Netušila jsem že po této větě budu odpovídat na něco, co jsem nikdy nikomu neřekla. Propadala jsem se studem až do té nejhlubší studni, po jeho otázkách. Jeho otázky mne natolik rozhodily, že jsem v daných okamžicích přestala myslet normálně. V průběhu otázek si dělal celkem rozsáhlé poznámky na nějaký kus papír.u Jeho vysvobozující větou pro mne bylo že si vyplním pár testíků.

Konečně žádné otázky, jsem si usmyslila. Ulevilo se mi. Ale to byla chyba mého úsudku. Někde jsem četla že dávají vyplňovat tento test na chodbě. A opravdu tomu tak bylo. Dal mi několik brožur s písemnými a grafickými testy.

Inteligenční test

Otázky v těchto testech byli tak neutrální a velmi jednoduché že se na ně nedalo normálně odpovídat. Ale otázky svou jednoduchostí měli mnoho variant různých odpovědí. Byla jsem zmatená, jak na něco takového mohu odpovědět jedním termínem, když otázka má mnoho řešení? Ze začátku to vypadalo na rychlé vyplnění nějakých křížku a ono ejhle. Vše je jinak. Nakonec jsem začala vyplňovat takovým způsobem jak jen jsem uznala za vhodné. Všimla jsem si že v celé té brožuře otázek jsou i kontrolní otázky na sebe navazující se. Které se ptají na tu a samou věc, jen různými způsoby. Je to takový malý test, jestli si člověk nevymýšlí. Nakonec jsem zvládla vše vyplnit. Podívala jsem se na onu brožuru testů a jen jsem hlesla..konečně polovina za mnou. Vypadalo to že si odpočinu u grafických předloh. Vždyť jsou přeci jen obrázky. Vybrat stejný či obdobný obrazec. Co to je za chytáky na mne, jsem si pomyslila. Ale po desáté stránce jsem si začala uvědomovat že už začínají být opravdu obtížné. Že již nejde jen o to porovnat nějaké čáry. Ale že se tyto obrazce začínají prolínat i s matematikou. Začala jsem tedy nejen porovnávat vzory ale i přepočítávat, krátit a dělit abych se dostala ke správné odpovědi. Někde u posledních čtyř zadání jsem to již vzdala. Opravdu jsem tam již nenašla nic dle čeho bych se mohla něčeho chytit a tak odpovědět. Nenalezla jsem v nich grafickou ale ani matematickou shodu. Řekla jsem si že pan Einstein nejsem a tak jsem vše vzala a zaklepala na ordinaci profesora Weisse. Tam jsem mu vše předala. Myslela jsem si že mne bude rovnou nějak hodnotit. Ale nic takového se nestalo. Všimla jsem si nové lékařské karty na kraji stolu s mým jménem a příjmením v jejímž rohu byla značka diagnózy „F64.0“. Úplně jsem cítila jak mi září očíčka po shlédnutí mé diagnózy. Rozloučili jsme se a poslal mne ještě za sestřičkou nechť doplníme kartu dalšími osobními údaji. Sestřička mne pak nakonec ještě objednala u mého nového sexuologa.